Listopad 2018

Komplexy démonů

28. listopadu 2018 v 22:17 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Stojím v chladu, klepu se, držím se zkřehlými prsty obarveného zábradlí. Dolů je to jen kousek a přitom snad dostatečně daleko. Jen tak krátká cesta ke štěstí...

Došla jsem až do takové fáze, kdy jsem byla asi šťastná. Všechno začalo být v pohodě... Dokud nespadl jeden dílek domina a nezačala se valit lavina. Mám ráda psaní si s lidmi, mám ráda internet, a když najdu něco adresované mně jen o trochu později - není to o nic lepší. Je to jako kdyby nedávno někdo vystřelil a kulka ke mně teď doputovala.

Můžu tancovat, můžu běžet, ale neuteču před sebou. Neuteču před svými komplexy, neuteču před svými strachy a omyly. Nyní nezáleží na tom, jestli budu vzlykat blízko u nebe, nebo zoufat krok před peklem. Nakonec stejně nebude sloužit ďábel anděli.

Líbáme básníky a automaticky věříme, že budeme v jejich básních.
Chyba.
To oni budou v našich.

Close your eyes, fall asleep,
broken promises that you never keep,
drift away tonight,
just drift away tonight!

Jen pro Tebe

24. listopadu 2018 v 1:11 | Nakira |  Dopisy Nikomu
Zdravím tě,

Píšu Ti v těchto nočních hodinách jen z prostých důvodů, po ne tak dlouhé, zato vcelku zásadní konverzaci. Napřed je důležité ale něco zdůraznit: ať se stane cokoliv a kdykoliv, nikdy bych Tě nenazvala debilní a neotočila se k Tobě zády. Čestný skautský od ne-skauta!

Víš, vzpomínám. Na Klusání, klusání, natáčení prvních videí a šneky ze smůly na třešni. Je to už nějaká doba, co? A smůlu mi to nikdy nepřineslo. A když si vzpomenu na ty všechny hádky kvůli blbostem... Ale to hlavní vím - vždycky jsme nakonec zůstaly. To je nejdůležitější.

Často jsem seděla doma a četla si dopisy od tebe. Občas s nechápavým pohledem nad cizími slovíčky, jindy vysmátá u vzpomínek. Avšak nikdy ne s pravou nenávistí. Někdy rozhádané kamarádky, jindy pomalu odcizující se osoby. Vzdalování nás nakonec možná sblížilo o to víc.

Říkám si, že nemá cenu přemýšlet, co bylo. Doteď mám napsaných pár lístečků z impulsivního nápadu zapisovat naše cíle. Nač je ale zapisovat, když je můžeme rovnou žít?

Těším se na procestované kilometry a vykřičené hlasivky na koncertech, na klidné noční hovory i obyčejné dohady.
Mám Tě ráda.

"Now this is not the time or the place,
for a broken-hearted,
'cause this is the end of the rainbow,
where no one can be too sad..."

Vlastní démony

17. listopadu 2018 v 19:29 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Pamatuju si okamžiky jen pár let zpět. Část života mi je utajená. Nevěděla bych, kdy a jak jsem se tu ocitla. Člověk se ale narodí víckrát. Jednou fyzicky a pak mnohokrát psychicky. Ptám se, kdy jsem se vzbudila s démonem vedle sebe?

Kdy se mnou strávil první noc? Sama ale tuším alespoň přibližné období. Geny člověk nezapře, i kdyby chtěl. Malá změna jde, v tom měla pravdu. Někdy je však základ moc silný. Chvílemi doufám, chvílemi nepíšu, chvíli žiju a někdy i vidím světlo. Někdy.

Snažím se zbavit svého démona, snažím se zbavit svého Tylera. Nepomůže ale spánek ani bdění. Tělo je na pronájmu a já nemůžu vystěhovat nájemníka.

Sedím na kolotoči a snažím se zaostřit na jeden bod, vidět aspoň kousek pevné reality. Zrak i myšlenky jsou skryté za mlhou, za kapkami deště, za kapkami slz. Dívku, která zabíjela monstra, začalo vlastní monstrum zabíjet.

Demons come at night and they bring the end,
demons are a girl's best friend.