Září 2018

Jak to říkal?

27. září 2018 v 19:29 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Sedím na posteli, třesu se, zkouším si vzpomenout, jak dýchat? Jak že to říkal? Že s námi půjde kamkoliv a kdykoliv?

Zkouším si vzpomenout, kudy jsem se přišla, abych se rychle vrátila jen o kousek zpět a vešla na jinou cestu. Cestu, která nepovede k tomu, kdy člověk sní o vlastní smrti a následném pohřbu. Kdy nesní o tom, co by se vůbec změnilo, jestli by to bylo něco důležitého.

Další prasklina. Další v rozpraskaném srdci, kde stačí sebemenší rána, aby se rozsypalo na kousíčky, které už se neslepí. Drobná jinovatka se zachytává na úlomcích skla a konečně vypadá jinak, než sklo z okna, vázy,... Vypadá výjimečněji.

Odvděčuji se lidem, co mi kdy pomohli. Už jsem jich několik obešla, a neustále pokračuju. Chystám se a nechávám v noci stékat slzy po tvářích.

Večerní setkání

16. září 2018 v 0:45 | Nakira |  Rýmy z papíru
Přes den kudla u srdce,
do objetí ke smrtce,
večer sedíc vedle něj,
rázem se mi mění děj.

Pohled upřen ke hvězdám,
když tu kometa prolétne,
jak bílý závoj nevěstám,
pak zas navždy ulétne.

Hlava na jeho ramenu,
bez dotyků jiných,
každý večer vzpomenu,
a důvod k snění mít.

Blízký výstup

14. září 2018 v 21:50 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Už skoro půl hodiny sedím na modré sedačce, opřená o chladné okno. Připomínám svým očím, že nesmí usnout, svým plicím, aby se ještě nevzdaly a svému srdci, aby se ještě snažilo. Pak už nebude muset. Už delší dobu si nesu na zádech rakev, perfektní a nádhernou, ale těžkou. Chci ji položit.

Často se sama sebe ptám, kolik mi ještě v to všechno zbývá víry. Začínám pochybovat, že ještě nějaká zbyla. Teď už se jen občas ujišťuju, jestli je bolest ještě opravdová. Protože pokud je ona, je i život ještě živ.

Pár pohyby rukou utřela kousek zamlženého okna, hledíc na aktuální okolí. Bude muset vystoupit. A to brzy.