Rakev na zádech

29. srpna 2018 v 13:35 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Píšu, jakmile se ocitám sama. Jakmile všichni zmizí a zůstane jen hudba. Jen cizí hlasy, které jsou blízké, i když nikdy nemluvily přímo ke mně. Jejich příběhy tak ale mluví, a to často. Člověk se pak propadá do propastí, a zamotává se do hudby, bez které už není život životem, který se nenechá zabít. Který se nezabije. Který se nechce zabít.

Tohle je život, tohle jsem já - nesu na zádech svojí rakev a ona je čím dál těžší. Chuť konečně ji položit na zem a ulehnout do ní je silnější, než bych někdy chtěla. Chtěla bych někde daleko odsud najít konečně místo, jež bych mohla označit za svůj domov. Za domov, kde budu šťastná, kde mě nebudou pronásledovat každonoční noční můry, kde mě nebude neustále pronásledovat minulost. Hledám místo, kde budu žít život svůj, ne život podle lidí, kteří se mi ho snaží nalinkovat podle jejich představ. Možná paličatost, možná sebestřednost - ale někdy člověk musí být více sobecký, než ohleduplný.

Čím déle trvá předepsaná budoucnost a přítomnost, tím více se spotřebovává moje víra. Moje víra v to, že jednou se konečně najde řešení nebo vylepšení. Cokoliv, co změní... co změní tohle všechno. Lidé se snaží být šťastní, snaží se najít své štěstí, ale přitom neví, jak takové jejich štěstí vůbec vypadá. A k čemu vlastně je? Štěstí je pro kořeny, říkávala. Chtěla bych ji poznat, chtěla bych s ní žít, chtěla bych s ní zemřít. Chtěla bych umřít. Když se ale člověk upíše k nějakému slibu, těžko se od něj odstupuje. Porušují se pravidla, ne sliby.

Nedokážu se soustředit, nedokážu myslet, nedokážu věřit ostatním povzbuzení, když si sama nejsem jistá, jestli vůbec žiju.
Aktuálně jsem schopná si jen povídat o nedůležitých věcech, poslouchat hudbu a dál snít o něčem, čeho se nejspíš nedočkám, ale přesto v to doufám.

'Cause I'm only a crack in this castle of glass
Hardly anything there for you to see.
 


Komentáře

1 B. R. B. R. | E-mail | Web | 30. srpna 2018 v 12:03 | Reagovat

Dokud doufáme není nic ztraceno...

2 Nakira Nakira | E-mail | Web | 31. srpna 2018 v 18:22 | Reagovat

[1]: Co když se už doufat dávno přestalo?

3 Lucienne Lucienne | Web | 4. září 2018 v 17:07 | Reagovat

Na tom nejtemnějším dně se vždycky zdá, že světlo neexistuje. A víra v něj se ztrácí. Nevím ale, jak je možné, že ta mrška jasná se tak nějak vždycky nakonec objeví. A je to jako vynoření se nad hladinu. Do té doby ale nedokážeš pochopit, že je něco takového možné. Nevěříš na hladinu. Ani mně, když ti píšu, že světlo existuje. Ale ono existuje. A vrátí se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama