Srpen 2018

Rakev na zádech

29. srpna 2018 v 13:35 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Píšu, jakmile se ocitám sama. Jakmile všichni zmizí a zůstane jen hudba. Jen cizí hlasy, které jsou blízké, i když nikdy nemluvily přímo ke mně. Jejich příběhy tak ale mluví, a to často. Člověk se pak propadá do propastí, a zamotává se do hudby, bez které už není život životem, který se nenechá zabít. Který se nezabije. Který se nechce zabít.

Tohle je život, tohle jsem já - nesu na zádech svojí rakev a ona je čím dál těžší. Chuť konečně ji položit na zem a ulehnout do ní je silnější, než bych někdy chtěla. Chtěla bych někde daleko odsud najít konečně místo, jež bych mohla označit za svůj domov. Za domov, kde budu šťastná, kde mě nebudou pronásledovat každonoční noční můry, kde mě nebude neustále pronásledovat minulost. Hledám místo, kde budu žít život svůj, ne život podle lidí, kteří se mi ho snaží nalinkovat podle jejich představ. Možná paličatost, možná sebestřednost - ale někdy člověk musí být více sobecký, než ohleduplný.

Čím déle trvá předepsaná budoucnost a přítomnost, tím více se spotřebovává moje víra. Moje víra v to, že jednou se konečně najde řešení nebo vylepšení. Cokoliv, co změní... co změní tohle všechno. Lidé se snaží být šťastní, snaží se najít své štěstí, ale přitom neví, jak takové jejich štěstí vůbec vypadá. A k čemu vlastně je? Štěstí je pro kořeny, říkávala. Chtěla bych ji poznat, chtěla bych s ní žít, chtěla bych s ní zemřít. Chtěla bych umřít. Když se ale člověk upíše k nějakému slibu, těžko se od něj odstupuje. Porušují se pravidla, ne sliby.

Nedokážu se soustředit, nedokážu myslet, nedokážu věřit ostatním povzbuzení, když si sama nejsem jistá, jestli vůbec žiju.
Aktuálně jsem schopná si jen povídat o nedůležitých věcech, poslouchat hudbu a dál snít o něčem, čeho se nejspíš nedočkám, ale přesto v to doufám.

'Cause I'm only a crack in this castle of glass
Hardly anything there for you to see.

Řetězem pro vlastní záchranu

12. srpna 2018 v 13:33 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Sedím před notebooku a ujišťuju se, že ještě dýchám. Když se vidím v odrazu obrazovky, spatřím jenom prázdnou schránku s očima bez jakéhokoliv náznaku citů, pocitů. Řinou se z nich slzy bez důvodu, bez většího smyslu, jako když se vyschlá řeka opět setká s vodou a krajinu začne rušit vodopád. Nemůžu skoro psát, nemůžu psát o tom, co cítím, jinak bych se celá roztekla v slzy.

Zajímalo by mě, proč si lidi, které mám ráda, myslí, že nemám. Naopak u lidí, které ve svém životě nechci, se jich zbavit nemůžu... Jedno objetí, to je to jediné, co bych teď chtěla. Možná od pár konkrétních lidí, možná ani na tom nezáleží, jen potřebuju navázat provázek, než se lano přetrhne... A že to nebude dlouho trvat.

Cítím se jako kdybych už byla rozhodnutá, a letěla z vysokých pater domů dolů, a kus nad zemí se chtěla zastavit... Zmítají se ve mně pocity, když jdu v noci po tmě po domu, když mám neustále pocit přítomnosti někoho dalšího, nezvaného, neznámého. Strach, že na mě někde ve tmě číhá jen utrpení, stačí krok vedle, a budu na přímé cestě do hrobu.

Sama se imaginárním řetězem připoutávám, abych neodešla, abych zůstala, ale co zmůže jeden řetěz proti spoustě důvodů k útěku, a ještě věcí spoustě důvodů, proč se nevrátit? Jsem unavená, ale spánek nenapraví. Mám hlad, ale jídlo nepomůže. Žiju bolestí, ale prášky nezachrání.

Jen dodám, že než se Alenka dostala do Říše divů, spadla...

People hearing without listening,
people writing songs that voices never share.
And no one dared,
disturb the sound of silence.

Nic víc jsem nechtěla.

3. srpna 2018 v 19:05 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Článek je přiřazen k tématu týdne "Komu dát místo v srdci?".

Stojím před zrcadlem, sleduju ruce, jak se chvějí mnohem víc než normálně. Zhluboka dýchám, počítám, co mám.
Mám tři možnosti. Někteří by je možná odhadli.
Jen jsem potřebovala, abych nebyla vždycky ta druhá.
Chtěla jsem vidět jeden pohled do očí, pochopení, a aby mi ten někdo věřil; nenechal mě vidět cestu z domu, ze zahrady, jen tak "ven"; a taky aby viděl, že nejsem v pohodě.
To všechno bych moc chtěla.
Ale nikdo z okolí tu nevidí, jak strašně moc potřebuju pomocnou ruku. Ne bavit se, když pevně stojím na zemi, ale chytit za ruku, když mi klouže na hraně útesu.
Chtěla jsem toho tolik?

Look into my eyes,
it's where my demons hide...

Uvědomění si prohry

3. srpna 2018 v 0:50 | Nakira
Tak moc děsivý pocit, jít temnou chodbou.
Neustále pocit mít někoho těsně za zády.
Nutkání všude posvítit si aspoň trochu.
Dokud necítíš démony ve zbylé tmě.
Pak při vědění, že všichni blízcí spí:
Uvědomění moci, co život může,
uvědomění možnosti, co s ním.
Pocit, že nic nemůže zastavit:
utahující se lanovou smyčku,
hrst tabletek různých barev,
lesklé ostří přes temné žíly,
skok "s padákem" bez něj.
Chci jen vyjádřit bezmoc:
že nejen plíce ochabnou;
že já se stanu potravou;
že oči se už neotevřou;
že oni tu zůstanou dál;
touhy, přání, vše také.
Žádné splněné cíle.
Žádné vítězství.
Jen proher pár.
A nakonec i
prohraná
válka.

Útěk před svými démony

2. srpna 2018 v 9:18 | Nakira |  Rýmy z papíru
Když utichne i poslední slza,
nebe se pod mraky rozzáří,
najde se holka drzá,
co stále čeká na září.

Která zůstane pod nebem,
uteče ode všech a všemu,
již nezachrání se webem,
neuteče však jednomu vjemu.

Sny neodejdou ani nadále,
jen duše možná zmizí,
však ona žila nestále,
a možná ji to mrzí.