Utopená na vlně

17. července 2018 v 14:09 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Článek je přiřazen k tématu týdne "Můžu nebo musím?".


Přes všední dny si člověk nestíhá všímat všech věcí okolo. Nestíhá sledovat, jak včely dosedají na květy, jak vlaštovky létají kol domů, jak moc se člověk sám začlenil mezi dav šedých ovcí. Není to tak dávno, co se o nich ona dozvěděla poprvý, co si začala všímat, jak se černá po používání mění na šedou čím dál víc... Když se na to kouknu z pohledu opylovaného květu - celé životy jsou jako on. Poupě, rozkvetlá nádhera, uvadání, opadání. Nebo ne životy, ale touhy žít? Kdoví.

Nedávno jsem psala o realitě, co se dá zvěčnit ve vodě, a s tím i dál souhlasím, jen s tím rozdílem, že nejde jen o malé kapky, ale o vlny. (Nejen) problémy měnící ve vlny, co srazí vše, co jim přijde do cesty. Možná, že někdo prostě hůř plave, možná, že život není pro všechny? Volat o pomoc je dneska jako volat o ni pod vodou. Vyjde slabý zvuk, ale nikdo mu nerozumí, a ještě ubere sil, se vzduchem v nedohlednu.


Teď tu sedím na posteli, poslouchám to, co se vynořuje se vzpomínek a sleduji skoro bezmračné nebe. Občas se nejspíš vyskytne chyba, kdy počasí s náladou nesouhlasí - nejspíš jako teď. Sedím tady, a zároveň běžím. Běžím dál před vzpomínkami, pokouším se jim utéct, ale jsou čím dál rychlejší. Nebo já pomalejší?

Jen se chci zeptat na jednu otázku - můžu nebo musím žít? Podle všeho totiž jenom musím. Já říkám, že sebevrazi nechtějí skončit život, ale bolest. A bolest to nebude rozhodně jen fyzická. Proč to okolí pořád nevidí? Proč vidí jen možnosti, ale nikdy to, co změnit nejde?


I woke up on the wrong side of the floor,
made, made my way through the front door,
broke my engagement with myself...
 


Komentáře

1 masterofexceptions masterofexceptions | E-mail | Web | 17. července 2018 v 14:27 | Reagovat

Ty máš s vodou vskutku zajímavá vztah.
Čtení těch tvých článků mě fascinuje a asi i trošku znepokojuje zároveň ...
Věci co nejdou ... hádám že je lidi buď nechcou vidět a nebo jim přijde zbytečné se nad takovými pozastavovat.
Věřím a doufám, že brzy uvidím pozitivní článek. :-)

2 Zlomený meč Zlomený meč | E-mail | Web | 17. července 2018 v 22:20 | Reagovat

No, podle Kanta a jeho Základů metafyziky mravů (což má děsivý název, ale je to fakt zajímavá a čtivá knížka), žít musíš.

Podle Améryho knížky Vztáhnout na sebe ruku žít můžeš. Ale ta je taková docela depresivní.

Lepší je A přesto říci životu ano od Frankla - podle něj máš taky v každém momentě svého života rozhodnout se jak se zachováš a jestli se necháš tou situací zdrtit nebo ne. A to i v koncentračním táboře (podtitul té knížky je Psycholog prožívá koncentrační tábor).

To vědomí mi občas pomáhá - když si tohle dokázali uvědomit lidi v koncentračním táboře... tak co jsou pak proti tomu moje problémy?

3 Nakira Nakira | E-mail | Web | 18. července 2018 v 22:48 | Reagovat

[1]: Děkuji mnohokrát, spíš si myslím, že co lidé vidět nechtějí, to nevidí. A pozitivního článku..um... no, možná dočkáš, ale neptej se, kdy :D

4 Nakira Nakira | E-mail | Web | 18. července 2018 v 22:51 | Reagovat

[2]: Děkuji za komentář a zároveň tipy na knížky, líbí se mi, když někdo umí hodnotit i se zdroji, ne jen kecy do ticha :)

5 Black Blood Black Blood | Web | 20. července 2018 v 20:11 | Reagovat

Tak nějak se cítím

6 Nakira Nakira | E-mail | Web | 21. července 2018 v 22:27 | Reagovat

[5]: Ano, ano...

7 Black Blood Black Blood | Web | 22. července 2018 v 19:22 | Reagovat

[5]: :((

8 Lucienne Lucienne | Web | 25. července 2018 v 11:30 | Reagovat

Žít můžeš. Technicky vzato tě nikdo nenutí. :D Ale víš, jak to je, tenhle přístup není úplně zdravý. Ať je jakákoli depka, vždycky někde hluboko v tobě skrytá za tím závojem smutku musí být skrytá chuť žít, jinak je to předem prohraný boj.
Článek moc pěkný, moc hezky vybíráš a skládáš slova. Vím, že už se opakuju, ale je to pořád pravda. :D

9 Nakira Nakira | E-mail | Web | 25. července 2018 v 19:42 | Reagovat

Ano, většinou nikdo nenutí, protože proti tomuhle nejde zrovna dobře protestovat, pokud se nechceš třeba sebepoškozovat, ale "jen" ukončit život :D.
A když se to tak vezme, všechno je předem prohrané. Člověku přijde zbytečné dělat např. na něčem, co má za nějakou určitou dobu skončit. Ale vždyť to je i s životem...
Tak jako tak děkuji za názor, reakci a chválu :P

10 Martina Martina | E-mail | Web | 9. srpna 2018 v 7:45 | Reagovat

Mrzí mě, pokud se tak cítíš, a doufám, že brzy najde cestu, jak ti půjde líp. Tvůj tok myšlenek se čte velice pěkně, umíš to krásné popsat, jen mě mrzí, že tam je hodně bolesti. Ale bolest v srdci nejlíp píše, jestli víš, jak to myslím.

Nebrala bych život tak pesimisticky, jako např. v tvém komentáři nad mým. Člověk nežije zbytečně, žije zbytečně jen ten, kdo způsobuje bolest druhým. Jinak je tolik způsobů, jak ho využít! Zanechat svůj odkaz v dětech, starat se o zvířátko, někomu zlepšit den, někomu pomoct - skončí to, ale v srdcích druhých zůstaneš. I když to také jednou ulehnou navěky, byla jsi součástí jejich životů v pozitivním slova smyslu. To je podle mě něco, za co stojí žít. (Chápu, že máš na to jiný názor, nemoralizuju, jen jsem ti chtěla ukázat jiný pohled :) ).

11 Nakira Nakira | E-mail | Web | 12. srpna 2018 v 12:28 | Reagovat

[10]: Děkuji za krásný komentář... "Bolest v srdci nejlíp píše" - to je geniální myšlenka a já jsem vděčná, že to někdo bere podobně. Děkuji ještě jednou!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama