Neschopnost žít a umírat

11. července 2018 v 19:22 | Nakira |  Dopisy Nikomu
Článek je přiřazen k tématu týdne "Když se nedaří".


Um... Možná ahoj?

Někdy je to se mnou těžký, já vím. Ale mám to těžký i sama se sebou, ale to už nikdo nevidí. Řeší se pláč, útěky z domova, sebevraždy slavných osobností. Téměř všechno ostatní jsou jen pokusy o výkřiky jako ve snech - ve kterých z tebe nevyjde ani hláska, viď? Vím, že to tak máš taky. Znáš mě až moc, ale já tebe taky, tak jsme si kvit.

Už celkem dlouhou dobu kašlu na všechny rádoby motivační citáty, který maj přimět lidi něco dělat. Přinášejí jen zklamání, které nevyhnutelně přijde po ne tak dlouhé době, které nevyjádří obyčejné "depkařské" obrázky, vytvořené dívčinou, co je, dejme tomu, pouhý jeden večer smutná.

Promiň, omlouvám se ti, třesou se mi ruce. Strachem nebo zimou? Zima není nikomu okolo, ale mně ano. Co je se mnou špatně? Na levé ruce se mi posunuje náramek, který ještě nedávno spíše škrtil. Teď už škrtí leda tak každý nádech, jako bys mi plíce zasypával popelem, který se nevymete lehce jako z kamen.

Nerada to říkám, ale asi od tebe potřebuju pomoct. Třeba včera, od včera odpoledne je to nejhorší. Seděla jsem mezi několika kopičkami (důležitých) papírů, měla jsem chuť je všechny roztrhat, a občas očima zabloudila k oknu, kde počasí předvádělo před-apokalyptickou scénu. Nálada často odpovídá počasí. Nebo naopak? Na tom snad nesejde.

Chci říct, včera, když jsem nabírala na lžíci jídlo, sledovala dění za oknem a koutkem oka i sebe samou ve vedlejším zrcadle, cítila jsem se jinak, než normálně. Jako v cizím domově, jako v cizím světě. Jako teď, když sedím v teplé vaně, ve které je tak málo vody, že v ní nedokážu utopit skoro žádné myšlenky.

Když bylo ticho až moc dlouho, pustila jsem si písničky a poslouchala je i se vzdáleným zvukem jiné sprchy spoustu pater nade mnou. Kde jsi teď ty, kam utíkáš před světem?

Nebudu psát další řádky, už teď je toho dost. Dodám snad jen, že stačí přidat trochu horké vody a minuty navíc, a oči se snadno zamlží spolu se zrcadlem.


Snad naposledy.
Kam? Do oné duše.
Komu? Osobě, jež vraždí i zachraňuje.
 


Komentáře

1 Lucienne Lucienne | Web | 12. července 2018 v 10:00 | Reagovat

Nádhera, jako vždy. Popravdě ani moc nevím, co k tomu napsat... tvoje řádky mě tak nějak pohltily, že jsem dočetla, ani jsem nevěděla, jak. Topila jsem se v nich i ve vlastních vzpomínkách. Krásně vyjádřené myšlenky. :)

2 Nakira Nakira | E-mail | Web | 12. července 2018 v 21:33 | Reagovat

[1]: Děkuji.

3 masterofexceptions masterofexceptions | E-mail | Web | 13. července 2018 v 11:45 | Reagovat

... Ahoj?

4 Nakira Nakira | E-mail | Web | 13. července 2018 v 20:43 | Reagovat

[3]: Em... ahoj? Známe se? °-°

5 masterofexceptions masterofexceptions | E-mail | Web | 13. července 2018 v 20:48 | Reagovat

[4]: ... ne?

6 Nakira Nakira | E-mail | Web | 14. července 2018 v 22:22 | Reagovat

[5]: ..ok?

7 masterofexceptions masterofexceptions | E-mail | Web | 15. července 2018 v 12:14 | Reagovat

ok ..

8 Black Blood Black Blood | Web | 20. července 2018 v 20:12 | Reagovat

Jo .. zvláštní pocit ale fakt dobře píšeš

9 Nakira Nakira | E-mail | Web | 23. července 2018 v 15:18 | Reagovat

[8]: Moc děkuju, moc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama