Červenec 2018

Utopená na vlně

17. července 2018 v 14:09 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Článek je přiřazen k tématu týdne "Můžu nebo musím?".


Přes všední dny si člověk nestíhá všímat všech věcí okolo. Nestíhá sledovat, jak včely dosedají na květy, jak vlaštovky létají kol domů, jak moc se člověk sám začlenil mezi dav šedých ovcí. Není to tak dávno, co se o nich ona dozvěděla poprvý, co si začala všímat, jak se černá po používání mění na šedou čím dál víc... Když se na to kouknu z pohledu opylovaného květu - celé životy jsou jako on. Poupě, rozkvetlá nádhera, uvadání, opadání. Nebo ne životy, ale touhy žít? Kdoví.

Nedávno jsem psala o realitě, co se dá zvěčnit ve vodě, a s tím i dál souhlasím, jen s tím rozdílem, že nejde jen o malé kapky, ale o vlny. (Nejen) problémy měnící ve vlny, co srazí vše, co jim přijde do cesty. Možná, že někdo prostě hůř plave, možná, že život není pro všechny? Volat o pomoc je dneska jako volat o ni pod vodou. Vyjde slabý zvuk, ale nikdo mu nerozumí, a ještě ubere sil, se vzduchem v nedohlednu.


Teď tu sedím na posteli, poslouchám to, co se vynořuje se vzpomínek a sleduji skoro bezmračné nebe. Občas se nejspíš vyskytne chyba, kdy počasí s náladou nesouhlasí - nejspíš jako teď. Sedím tady, a zároveň běžím. Běžím dál před vzpomínkami, pokouším se jim utéct, ale jsou čím dál rychlejší. Nebo já pomalejší?

Jen se chci zeptat na jednu otázku - můžu nebo musím žít? Podle všeho totiž jenom musím. Já říkám, že sebevrazi nechtějí skončit život, ale bolest. A bolest to nebude rozhodně jen fyzická. Proč to okolí pořád nevidí? Proč vidí jen možnosti, ale nikdy to, co změnit nejde?


I woke up on the wrong side of the floor,
made, made my way through the front door,
broke my engagement with myself...

Neschopnost žít a umírat

11. července 2018 v 19:22 | Nakira |  Dopisy Nikomu
Článek je přiřazen k tématu týdne "Když se nedaří".


Um... Možná ahoj?

Někdy je to se mnou těžký, já vím. Ale mám to těžký i sama se sebou, ale to už nikdo nevidí. Řeší se pláč, útěky z domova, sebevraždy slavných osobností. Téměř všechno ostatní jsou jen pokusy o výkřiky jako ve snech - ve kterých z tebe nevyjde ani hláska, viď? Vím, že to tak máš taky. Znáš mě až moc, ale já tebe taky, tak jsme si kvit.

Už celkem dlouhou dobu kašlu na všechny rádoby motivační citáty, který maj přimět lidi něco dělat. Přinášejí jen zklamání, které nevyhnutelně přijde po ne tak dlouhé době, které nevyjádří obyčejné "depkařské" obrázky, vytvořené dívčinou, co je, dejme tomu, pouhý jeden večer smutná.

Promiň, omlouvám se ti, třesou se mi ruce. Strachem nebo zimou? Zima není nikomu okolo, ale mně ano. Co je se mnou špatně? Na levé ruce se mi posunuje náramek, který ještě nedávno spíše škrtil. Teď už škrtí leda tak každý nádech, jako bys mi plíce zasypával popelem, který se nevymete lehce jako z kamen.

Nerada to říkám, ale asi od tebe potřebuju pomoct. Třeba včera, od včera odpoledne je to nejhorší. Seděla jsem mezi několika kopičkami (důležitých) papírů, měla jsem chuť je všechny roztrhat, a občas očima zabloudila k oknu, kde počasí předvádělo před-apokalyptickou scénu. Nálada často odpovídá počasí. Nebo naopak? Na tom snad nesejde.

Chci říct, včera, když jsem nabírala na lžíci jídlo, sledovala dění za oknem a koutkem oka i sebe samou ve vedlejším zrcadle, cítila jsem se jinak, než normálně. Jako v cizím domově, jako v cizím světě. Jako teď, když sedím v teplé vaně, ve které je tak málo vody, že v ní nedokážu utopit skoro žádné myšlenky.

Když bylo ticho až moc dlouho, pustila jsem si písničky a poslouchala je i se vzdáleným zvukem jiné sprchy spoustu pater nade mnou. Kde jsi teď ty, kam utíkáš před světem?

Nebudu psát další řádky, už teď je toho dost. Dodám snad jen, že stačí přidat trochu horké vody a minuty navíc, a oči se snadno zamlží spolu se zrcadlem.


Snad naposledy.
Kam? Do oné duše.
Komu? Osobě, jež vraždí i zachraňuje.

Pohádka dobré noci

7. července 2018 v 22:17 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Džínové kraťasy, mikina s kapucou. Zima po celém těle, strach ze života i smrti. Doba po dnech, kdy si člověk říká "teď je to nejhorší" - není. Bude horší.

Tak nějak zjišťuju, že moc pomůže pár dní někde pryč od dennodenního života, třeba se starými přáteli. Ale schválně píšu pár dní. Když ty dny vyprší, všechno se zase rychle vrátí zpět i s úroky.

Nevím, možná jen píšu dopis, že už nemůžu a nedokážu nic, a potřebuju jen obejmout a chytit za ruku, když sedím na střeše patrového domu, nebezpečně blízko kraje?

Slabé chvilky?

3. července 2018 v 21:49 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Článek je přiřazen k tématu týdne "Životní cíl".


Někdy přijdou dny, kdy člověk nedokáže vyjádřit přirovnání k tomu, jak žije. Nebo spíš přežívá. Ty chvíle, když na sebe necháte proudit teplou, až horkou vodu, a zoufale čekáte, jestli se něco změní. Nezmění. Vše zůstane neměnné.

Přijde se maximálně na to, že realita je až moc podobná oné vodě. Nejdřív padají jenom kapky, ale nakonec se všechno slije do jedné velké masy, která skolí většinu.

A můžete ve sprše sedět, jak dlouho chcete, mířit hlaveň sprchy na obličej a doufat, že slzy povolí to. To všechno. Ale vážně se ještě (marně) doufá v pláč? Když ho nechcete, tak přijde - a naopak.

Všechno je to jako matematická rovnice, kde vyměňujete jednu proměnnou. Ale já nejsem studentka matiky, abych se dokázala dopátrat výsledku. Já jsem obyčejná holka v mikině, s čajem v ruce, a Pinterestem nebo knihou. To všechno, jen ne to, co se žádá.