Život v čísi hrsti

21. června 2018 v 21:06 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Článek je přiřazen k tématu týdne "Ve vlastní pasti".


Občas si člověk přijde jako pacient po vážné nehodě... Jen trochu naopak. V normálním životě doktoři říkají "ztrácíme ho", kdežto tady spíše zraněný volá "ztrácím vás". Jak se pomalu (ale jistě) všichni vzdalují, aniž by o tom věděli.

Je to jako vlak, autobus - cokoliv, a člověk ho nestíhá. Jen tichá zastávka a nikdo okolo, jen autobus, který je dál a dál... Až zmizí z dohledu. A my se jen potulujeme po prašné cestě.

A tak je to i s námi, lidé odchází, a člověk ani neví, kam až vlakem dojedou. Domů? Na druhou stranu republiky? Na opačnou stranu zeměkoule?
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 21. června 2018 v 21:20 | Reagovat

Nikdo by se neměl jen tak ztratit :)

2 Nakira Nakira | E-mail | Web | 21. června 2018 v 21:41 | Reagovat

[1]: Bohužel se to děje..

3 Lucienne Lucienne | Web | 8. července 2018 v 12:50 | Reagovat

Páni, při tom obrazu odjíždějícího autobusu mi až naběhla husí kůže, jak je přesný. Je to smutné, jak lidi mizí a nejhorší na tom je, že proti to mu nemůžeš nic dělat. Buď budeš čekat, až se vrátí, anebo odejdeš taky. A oboje bolí.

4 Nakira Nakira | E-mail | Web | 10. července 2018 v 18:57 | Reagovat

[3]: Nebo čekat, odejít... A oni se mezitím vrátí, ale ty tam už nebudeš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama