Květen 2018

Studené a zlomené

26. května 2018 v 22:07 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
And love is not a vict'ry march,
It's a cold and it's a broken Hallelujah..

Všechno, co jsem slyšela, byly první tóny. Okolo se svět téměř nehýbal, jako kdyby se mělo stát něco většího. Lampy už nesvítily, semafory hlásily červenou.

Lidé ve svých plechových krabičkách. Támhle nějaký muž, trochu nervózní, nejspíš nestíhá do práce, kde setrvává i přes každodenní nepokoje, jen čistě kvůli práci.
Další hned vedle, v lesklém modrém autě. Šedá mikina, pohodový, ale přesto otrávený výraz, s cigaretu v ruce.
V pojízdné plechovce v barvě krve sedí unavená žena, za ní i dvě děti. V ruce drží mobil, a po chvíli ho i zvedá k uchu.

Každý máme svý chyby, každý jsme špatný, každý jsme dobrý. Jen musíme najít někoho, kdo nás uvidí ve správné barvě...

Špatné počasí?

26. května 2018 v 20:35 | Nakira |  Pomačkané haiku
Bouřka nejen v nás,
provazce vody v duši,
dál hromobití.

Vybraná cesta

19. května 2018 v 23:59 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Ležela v posteli, v mikině, v čase, kdy by už měla spát. Oči měla ospalé a červené od pláče. Zbývalo deset minut.
Do čeho?

Jak řekl, spousta lidí má tlačítko na autodestrukci. Jasně červené, jako krev na zápěstí, kovově lesklé, jako ostří v zápěstí.
Minuty ubíhaly a čas se krátil.

Odendala ruku od díry v přehrady v hlavě, přičemž potom mohla následovat jedině záplava. Vody, krve, slz?
Vybrala si cestu.

Setřela slzy pod očima a vydala se po zarostlé neexistující pěšině smrti.
Vybrala si svou (sebe)destruktivní cestu.

Krvavé barvy

15. května 2018 v 15:39 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Konečně tak ostré, že mohlo zabíjet téměř bez bolesti. Křišťálově bílé - jen trochu se barvou lišilo od zápěstí, které zdobily tři maličké škrábance, vzniklé náhodou a zábavou.

Pár kapek krve na maličkém kousku střepu, který by mohl v klidu zabíjet. A nemůže snad?

Až by se snad člověku zastesklo po dosavadním životě, když se nevinně porcelánová mění na krvavě rudou.

Kapky za oknem

7. května 2018 v 21:56 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Zamlžené myšlenky,
zima třesoucí s tělem,
v hlavě bodání nožů,
marná snaha o spánek.

Ťukání kapek o okenní tabulky,
pronikavé zvonění všude okolo,
bude však stačit jeden výstřel -
a nekonečné ticho obklopí nehybnou postavu.

Negativ

1. května 2018 v 20:16 | Nakira |  (Ne)povídky
Seděla na posteli s neutrálním výrazem ve tváři, pohledem směřujícím do notebooku. Měla ho pořád a pořád zapnutý před sebou, přestože ho ani nevnímala, ve skutečnosti jen přemýšlela o Něm. Zcela ho viděla ve svých představách. Možná nějaký blázínek do hudby, či rovnou muzikant? Človíček se zájmem v blogování nebo čtenář? Vášnivý sportovec? Nebo všechno dohromady? A může někdo takový vůbec existovat?
Tak či tak se už jen probírala svými představami, jakékoliv zásahy do reality odmítala. V hloubi duše ale snít nepřestala.

Kolem žila a přežívala taková spousta lidí... Ale ne, nikdy to nebyl ten "pravý". Nazývala se vybíravou, ale nijak jí to nevadilo. Potřebovala někoho, kdo by dokázal povídat o tom, co zrovna přijde na mysl. Úvahy o životě a smrti? Zajisté. Probírání manipulace s lidmi pomocí smajlíků? Samozřejmě. Kritizování a hodnocení soutěžících v (nejen) pěveckých soutěžích? Jistě.
Nebyla to sice jen ona, kdo takhle přemýšlel... Ale cítila se tak. Snila o svém princi na bílém koni a on ne a ne přijet.


Až když o mnoho času později cítila jasněji a zřetelněji hlaveň pistole v zádech, uvědomila si to, co celou dobu přehlížela: že svět vidí v negativu. Nebyl žádný bílý princ. Byla jen a jen černota.