Květen 2018

Vybraná cesta

Sobota v 23:59 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Ležela v posteli, v mikině, v čase, kdy by už měla spát. Oči měla ospalé a červené od pláče. Zbývalo deset minut.
Do čeho?

Jak řekl, spousta lidí má tlačítko na autodestrukci. Jasně červené, jako krev na zápěstí, kovově lesklé, jako ostří v zápěstí.
Minuty ubíhaly a čas se krátil.

Odendala ruku od díry v přehrady v hlavě, přičemž potom mohla následovat jedině záplava. Vody, krve, slz?
Vybrala si cestu.

Setřela slzy pod očima a vydala se po zarostlé neexistující pěšině smrti.
Vybrala si svou (sebe)destruktivní cestu.

Krvavé barvy

15. května 2018 v 15:39 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Konečně tak ostré, že mohlo zabíjet téměř bez bolesti. Křišťálově bílé - jen trochu se barvou lišilo od zápěstí, které zdobily tři maličké škrábance, vzniklé náhodou a zábavou.

Pár kapek krve na maličkém kousku střepu, který by mohl v klidu zabíjet. A nemůže snad?

Až by se snad člověku zastesklo po dosavadním životě, když se nevinně porcelánová mění na krvavě rudou.

Kapky za oknem

7. května 2018 v 21:56 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Zamlžené myšlenky,
zima třesoucí s tělem,
v hlavě bodání nožů,
marná snaha o spánek.

Ťukání kapek o okenní tabulky,
pronikavé zvonění všude okolo,
bude však stačit jeden výstřel -
a nekonečné ticho obklopí nehybnou postavu.

Negativ

1. května 2018 v 20:16 | Nakira |  (Ne)povídky
Seděla na posteli s neutrálním výrazem ve tváři, pohledem směřujícím do notebooku. Měla ho pořád a pořád zapnutý před sebou, přestože ho ani nevnímala, ve skutečnosti jen přemýšlela o Něm. Zcela ho viděla ve svých představách. Možná nějaký blázínek do hudby, či rovnou muzikant? Človíček se zájmem v blogování nebo čtenář? Vášnivý sportovec? Nebo všechno dohromady? A může někdo takový vůbec existovat?
Tak či tak se už jen probírala svými představami, jakékoliv zásahy do reality odmítala. V hloubi duše ale snít nepřestala.

Kolem žila a přežívala taková spousta lidí... Ale ne, nikdy to nebyl ten "pravý". Nazývala se vybíravou, ale nijak jí to nevadilo. Potřebovala někoho, kdo by dokázal povídat o tom, co zrovna přijde na mysl. Úvahy o životě a smrti? Zajisté. Probírání manipulace s lidmi pomocí smajlíků? Samozřejmě. Kritizování a hodnocení soutěžících v (nejen) pěveckých soutěžích? Jistě.
Nebyla to sice jen ona, kdo takhle přemýšlel... Ale cítila se tak. Snila o svém princi na bílém koni a on ne a ne přijet.


Až když o mnoho času později cítila jasněji a zřetelněji hlaveň pistole v zádech, uvědomila si to, co celou dobu přehlížela: že svět vidí v negativu. Nebyl žádný bílý princ. Byla jen a jen černota.