Pomačkaná realita

13. dubna 2018 v 12:34 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Je ráno a já přesto ještě ležím. Mám hlad, jsem unavená a potřebuju obejmout.
Proč tu nejsi?

Cítila jsem, jak se mi srdce rozpadá na kusy a já ho nedokážu držet pohromadě.
Proč neřekneš "Neboj, jsem tu s tebou...."?

V hlavě mi splašeně poletují smutné vzpomínky a ošklivá slova, co někdy někdo řekl.
Proč jen tiše nevyslechneš nesrozumitelné tiché výlevy mého zoufalství a nezůstaneš, přestože řeknu "vypadni"?

Možná to je proto, že já už nejsem ta malá holka. Že podle nich už nejspíš nepotřebuju oporu, stará jsem na to dostatečně, ne? Že jsem tu i přes všechny sliby o tom, jak tu se mnou budou, zůstala sama. Že jsem se vyhla ráně a couvla pod jedoucí vlak...
 


Komentáře

1 ayalla ayalla | Web | 17. dubna 2018 v 19:18 | Reagovat

To je tak, když potřebuješ oporu, ale žádná nepřijde. To pak člověk není zbabělý, protože se s tím něčím nedokáže porvat sám, ale jsou zbabělí ti okolo, co mu nepomohli, nebo snad ani nepoznali, že nějakou pomoc dotyčný potřeboval..
Krásnej článek :)

2 nakira nakira | E-mail | Web | 20. dubna 2018 v 13:38 | Reagovat

[1]: Moc děkuji, realita je svině ;)

3 Lucienne Lucienne | Web | 22. dubna 2018 v 10:49 | Reagovat

Ach, rozumím ti. Nejhorší jsou ty chvíle, kdy prostě ležíš a vzpomínáš na ta zlá slova. Ta vždycky dokáží zabít znovu a znovu.
Moc pěkný článek. :) A poslední věta - úžasná.

4 Ainowa Ainowa | 22. dubna 2018 v 17:46 | Reagovat

Bukowski. Už jsem to psala k jinýmu článku, ale na tyhle pocity je nejlepší Bukowski.
Tohle je kus z Alone with everybody:

and nobody finds the
one
but keep
looking
crawling in and out
of beds.

5 nakira nakira | E-mail | Web | 23. dubna 2018 v 17:25 | Reagovat

[3]: Dekuji, slova jen tak nemizí :)

6 nakira nakira | E-mail | Web | 23. dubna 2018 v 17:26 | Reagovat

[4]: Jé! Jak už i já psala - mrknu ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama