Naposled.

15. dubna 2018 v 18:55 | Nakira |  (Ne)povídky
Když jsem vešel do místnosti, seděla v rohu. Byla zabalená v mikině, kterou už měla tak dlouho, ale velikostí jako by jí rozhodně nemohla patřit. Dávno jí už byla velká. Poté, co se trochu pohnula, rukáv se shrnul a odhalil kostnaté zápěstí.

Jakmile jsem se přiblížil, schoulila se ještě víc, jako bych jí snad chtěl ublížit.

,,Co se stalo?"
,,Nemám teď zrovna náladu na otázky začínající na kdo, co, kde, proč a jak."
,,Ale jak to, že nejsi -"
,,To je jak." odpověděla a hýbla sebou způsobem, že se chystá odejít. To jsem ale nemohl dopustit.
,,To je stejně jedno... Klid, jsem tu..." šeptal jsem a postupně popocházel až k tomu klubíčku, k té holce, která se normálně vyžívala v diskutování a milovala hudbu.

A tak jsme seděli notnou chvíli. Já špatně opřený o zeď, ona zkroucená v mé náruči. Slzy jí pomalu zasychaly na tvářích a víčka jí nechtěně klesala.
Povstal jsem a ona se chytla mé nabízené ruky a vstala také. Lehla si do postele a přikryla se dekou. Usnula téměř okamžitě, a já, já seděl vedle ní. Jen jsem ji pozoroval, jak spala, chvílemi až neklidně, jako by jí v mysli tancovala jakási noční můra.

A to bylo naposledy, co jsem ji viděl. Tedy, co jsem ji viděl živou.
Poprvé od té chvíle, kdy odmítala odpovídat na některé otázky, jsem ji spatřil až v otevřené rakvi o týden později.
Člověk by ani neřekl, že už není mezi námi. Jen spící tvrdým spánkem, tentokrát ale klidným.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama