Duben 2018

Otázka života a smrti

30. dubna 2018 v 23:48 | Nakira |  Otázky bez odpovědí
V dějinách lidstva bylo často právo na život pomíjeno. V nynější době v našich krajích ale není, což je podle všeho jedině dobře. Jestliže ale máme právo na svůj vlastní život, neměli bychom si s ním moci dělat, co chceme? Zamyslím-li se, proč vlastně sebevražda není legální, jen těžko dojdu k výsledku.

Je jisté, že si člověk nerozhodne o svém vlastním narození. Později, až dosáhne zletilosti, ale zcela dostane život do vlastních rukou. Při bližším prozkoumání ale zjistíme, že doopravdy zcela ne. Zaujalo někdy někoho, proč existuje právo na život, ale ne právo na smrt? Jestliže něco vlastním, můžu to kdykoliv vyhodit, odložit, či darovat a prodat. Z jakého důvodu nemůžeme to stejné s tím nejvzácnějším, co máme - s životem?

Nemohu najít pochopení, jestliže si uvědomím, jak často a kde všude je smrt vyobrazována, ale přesto nejen společensky tabuizována. Lidé jako společnost se strachem z neznáma si proto smrt utváří do nejrůznějších podob, ať už do reinkarnace, věčného ráje nebo prachobyčejné nicoty.
Nejspíše je ale obyvatelstvo natolik zaujato materialismem a zákony, až přehlíží to nejpodstatnější.

Jaký je váš názor na téma tabuizace a zákazu eutanazie, jestliže si člověk řekne všechna pro a proti?

Krvavá duha

27. dubna 2018 v 23:00 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Přetvářky. Planý sliby. Zbytečná víra v někoho.

Proč se člověk tak snadno nachytá, i když si říká, že teď už to jsou správní lidé? Že se za tebe snad i přimluví, když bude třeba? Je to nějaká ironie života, komedický klišoidní seriál? Nebo snad Murphyho zákon?

Kdy už konečně najdu v supermarketu ztracený návod k použití života, kdysi zapadlý pod zapomenutou skříní ve skladu? Jaké jsou vedlejší účinky života a přežívání? Jak vyměnit baterky bez vypnutí přístroje?

Ve kterém knihkupectví mám najít popis nedůvěryhodných osob, ke kterým se nevyplatí mít ani nejmenší cit? Kolik to bude stát? Mám snad hledat na e-shopu? Nebo se vypravit na temnější zákoutí internetu?

Mě už nebaví žít život v temném sklepě, zatímco si dům hraje na vznešenou vilu! (Ne)lidé skáčou po duze a usmívají se na billboardech, které už dávno nemají stát, přičemž mají na rukou, skrytých mimo kameru, krev mrtvých jednorožců.

Je to soundtrack života. Nějaká směs všech žánrů, hodně měnících se, chvíli energická část a po okamžiku zas ty nejzapadlejší noty ztracené duše.

Realita před lží

26. dubna 2018 v 21:33 | Nakira |  Pomačkané haiku
Pravdivé ráno,
tisíce nožů v hlavě,
falešný úsměv.

Milý Jimmy

23. dubna 2018 v 21:34 | Nakira |  (Ne)povídky
Ticho. Vražedné ticho.
Konečně. Skrz žaluzie částečně prosvítá slunce. Jedna z bot na zemi je odkopnutá. Na nočním stolku stojí hrnek s vlažným, či spíše skoro studeným, čajem.
Kroky. Míří k pokoji. Rychle vypnu mou pochybnou muziku a jen tak tak zavřu mobil.

,,Pojedeme teda?"
,,Ne, já pojedu až na tu desátou,"
Nejprve se nadechne a poté řekne: ,,Jestli jsem to řek, tak se omlouvám,"
,,Jo, řekl's to! Ožralej si přišel a nadával jsi tu snad hodinu!"
,,Hmm, to nevim. Tak se prostě jako omlouvám," posunu se od něj. ,,Ale až budeš větší, tak pochopíš, že když nefunguje rodina, tak je to špatný,"
Řekl to ještě tím protivným učitelským hlasem, ačkoliv učitel rozhodně není. Odešel a já zavřu oči.
,,No jo no, ty seš ten chudáček, zato my nic. My ničíme rodinu. Jojo, my jsme ty nejhorší," šeptám se slzami v očích a bolestí v srdci.

A tak pořád ležím. O tašku opřený jakýsi sešit, bunda bezvládně visí na opěradle židle. Na poličce je nakreslený obrázek z Muže, který sázel stromy. Na ten krátký film jsme se dívali pár let zpátky ve škole.
Na zrcátku, jež je tu několik let, se mihne... něco. Něco, ale to jiné Něco...

Nyní vidíme jen částečně, jako v hádance, teprve poté uzříme tváří v tvář.

Ukradeno!

20. dubna 2018 v 14:12 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Přišel kdosi, sebral cosi.
Kdo? Buď ten, ten, ta,... Víc lidí.
Co? Kus mého srdce.

Prostě a jednoduše jednou lidé vstoupili do mého života a způsobili radost, štěstí - které teoreticky ani neexistuje. Jenže ani jedno není navždy. Když začali odcházet a mizet, bylo to, jako kdyby mi pomalu tupým nožem řezali srdce, jehož kus chtěli jako suvenýr.

Vlastně, vlastně to dělal každý. Jen většinou to byly malé škrábance, nikoliv rány stojící za řeč. Ale i ty byly a zůstaly po nich prázdné propasti, které už spravit nejdou. Možná je trochu poslepovat krátkodobým oživením nebo částečně vyplnit hudbou, která zpevní zbytky, aby se už tak poničené srdce nerozpadlo ještě více.

Některé stěny jsou ale tenké a tak se nejde ubránit tak jednoduše, jako dát k cestě ceduli zákazu vstupu, protože vždycky přijde někdo, kdo bude mít (ne)falešnou kartičku VIP.

Jak to vyřešit? Úsměv, hlavu vztyčenou a hrdost. Třeba to případné zájemce o suvenýr odradí. Ale nic není navždy, navždy není nic.

(Ne)city v bouřce

17. dubna 2018 v 14:24 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
It was only just a dream...
What?!

Sedím na lavičce. Sluchátka v uších, muzika hraje tak nahlas, jak nejvíc to jde. Černý, už dlouho nošený džíny, šedočerná mikina, kapuca - jak jinak - zarytá hluboko do čela. Tmavě hnědé prameny vlasů se komíhají ve větru, občas je možné zahlédnout i pár červených proužků.
,,Kolik je?" ptám se sama sebe v duchu, ačkoliv vím, že se neptám na čas. Proč bych jinak zírala na hodiny, ne?

Nervózně poklepávám falešnými converskami o chodník a myšlenky se točí v hlavě, jedna střídá druhou, až vše ztichne - asi jako gramofonová deska, když dohraje.
Šedí lidé bezcílně bloumají okolo mě. Když už si všimnou té dívčiny, jež se snaží jít proti davu, dělají, že ji nevidí. Co si to vůbec dovoluje, tohle zkoušet? Avšak, proč to řešit, brzy stejně zešedne, ne?
K čemu to vlastně dělá? Stejně je součástí společnosti. Dneska ji potkáte, zítra zapomenete. Dnes možná černá ovce, ale vlk si nevybírá. Je mu jedno, jestli je ta ovce slavná nebo chudá, mladá nebo stará, jestli je nebo není matka, či zda je černá nebo bílá. Prostě ji sežere!
Až se nakonec zvedne, těžko - ale zvedne se. Pomalu dojde až k mostu. Všechny ty zámky na něm!
V+B, T+H nebo Š+P. Prostě dva lidé. Dva normální (ve svých možnostech) lidi, kteří se mají natolik rádi, že zahodí klíčky od zámku lásky, aby byl navždy neodemčen.
Jenže i těžší zámek jde vyháčkovat.

Stačilo, aby se vyhoupla na zábradlí.
,,Copak, došlo ti už, že tě nikdo nechce?" zase se jen tak objeví a začne se svými řečmi. Stojí hned vedle mě. Přišel kvůli mě. Stačilo, aby natáhl svou ruku k mé, abych ucukla.
,,Už se mě nedotkneš!"
,,Vždyť já nic nedělám. Jenom se ti snažím pomoct. Udělej to. Uleví se jak tobě, tak i jim!"
To byla poslední kapka. Rozběhla se, seč ji síly stačily. Mikina už dávno nezvládala liják, který znenadání přišel. Možná je pravda, že nálada se někdy rovná počasí.

Přes cáry vody ji přesto viděla. Mosazná brána, na níž byla na ceduli doba otevření.
Ji ale nezastaví papír. Ji zastaví až kamenný náhrobek, osamocený, přesně ve skrytém koutu hřbitova.

Děsivé okouzlení

16. dubna 2018 v 22:42 | Nakira |  Pomačkané haiku
Na modrém nebi,
okouzlující přesto,
rány a jizvy.

Naposled.

15. dubna 2018 v 18:55 | Nakira |  (Ne)povídky
Když jsem vešel do místnosti, seděla v rohu. Byla zabalená v mikině, kterou už měla tak dlouho, ale velikostí jako by jí rozhodně nemohla patřit. Dávno jí už byla velká. Poté, co se trochu pohnula, rukáv se shrnul a odhalil kostnaté zápěstí.

Jakmile jsem se přiblížil, schoulila se ještě víc, jako bych jí snad chtěl ublížit.

,,Co se stalo?"
,,Nemám teď zrovna náladu na otázky začínající na kdo, co, kde, proč a jak."
,,Ale jak to, že nejsi -"
,,To je jak." odpověděla a hýbla sebou způsobem, že se chystá odejít. To jsem ale nemohl dopustit.
,,To je stejně jedno... Klid, jsem tu..." šeptal jsem a postupně popocházel až k tomu klubíčku, k té holce, která se normálně vyžívala v diskutování a milovala hudbu.

A tak jsme seděli notnou chvíli. Já špatně opřený o zeď, ona zkroucená v mé náruči. Slzy jí pomalu zasychaly na tvářích a víčka jí nechtěně klesala.
Povstal jsem a ona se chytla mé nabízené ruky a vstala také. Lehla si do postele a přikryla se dekou. Usnula téměř okamžitě, a já, já seděl vedle ní. Jen jsem ji pozoroval, jak spala, chvílemi až neklidně, jako by jí v mysli tancovala jakási noční můra.

A to bylo naposledy, co jsem ji viděl. Tedy, co jsem ji viděl živou.
Poprvé od té chvíle, kdy odmítala odpovídat na některé otázky, jsem ji spatřil až v otevřené rakvi o týden později.
Člověk by ani neřekl, že už není mezi námi. Jen spící tvrdým spánkem, tentokrát ale klidným.

Pomačkaná realita

13. dubna 2018 v 12:34 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Je ráno a já přesto ještě ležím. Mám hlad, jsem unavená a potřebuju obejmout.
Proč tu nejsi?

Cítila jsem, jak se mi srdce rozpadá na kusy a já ho nedokážu držet pohromadě.
Proč neřekneš "Neboj, jsem tu s tebou...."?

V hlavě mi splašeně poletují smutné vzpomínky a ošklivá slova, co někdy někdo řekl.
Proč jen tiše nevyslechneš nesrozumitelné tiché výlevy mého zoufalství a nezůstaneš, přestože řeknu "vypadni"?

Možná to je proto, že já už nejsem ta malá holka. Že podle nich už nejspíš nepotřebuju oporu, stará jsem na to dostatečně, ne? Že jsem tu i přes všechny sliby o tom, jak tu se mnou budou, zůstala sama. Že jsem se vyhla ráně a couvla pod jedoucí vlak...

Srdce vs. rozum

11. dubna 2018 v 23:42 | Nakira |  Pomačkané haiku
Rozum říká: stůj!
slašené srdce blouzní,
přednost nyní má...?