Milý Jimmy

Včera v 21:34 | Nakira |  (Ne)povídky
Ticho. Vražedné ticho.
Konečně. Skrz žaluzie částečně prosvítá slunce. Jedna z bot na zemi je odkopnutá. Na nočním stolku stojí hrnek s vlažným, či spíše skoro studeným, čajem.
Kroky. Míří k pokoji. Rychle vypnu mou pochybnou muziku a jen tak tak zavřu mobil.

,,Pojedeme teda?"
,,Ne, já pojedu až na tu desátou,"
Nejprve se nadechne a poté řekne: ,,Jestli jsem to řek, tak se omlouvám,"
,,Jo, řekl's to! Ožralej si přišel a nadával jsi tu snad hodinu!"
,,Hmm, to nevim. Tak se prostě jako omlouvám," posunu se od něj. ,,Ale až budeš větší, tak pochopíš, že když nefunguje rodina, tak je to špatný,"
Řekl to ještě tím protivným učitelským hlasem, ačkoliv učitel rozhodně není. Odešel a já zavřu oči.
,,No jo no, ty seš ten chudáček, zato my nic. My ničíme rodinu. Jojo, my jsme ty nejhorší," šeptám se slzami v očích a bolestí v srdci.

A tak pořád ležím. O tašku opřený jakýsi sešit, bunda bezvládně visí na opěradle židle. Na poličce je nakreslený obrázek z Muže, který sázel stromy. Na ten krátký film jsme se dívali pár let zpátky ve škole.
Na zrcátku, jež je tu několik let, se mihne... něco. Něco, ale to jiné Něco...

Nyní vidíme jen částečně, jako v hádance, teprve poté uzříme tváří v tvář.
 

Ukradeno!

Pátek v 14:12 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Přišel kdosi, sebral cosi.
Kdo? Buď ten, ten, ta,... Víc lidí.
Co? Kus mého srdce.

Prostě a jednoduše jednou lidé vstoupili do mého života a způsobili radost, štěstí - které teoreticky ani neexistuje. Jenže ani jedno není navždy. Když začali odcházet a mizet, bylo to, jako kdyby mi pomalu tupým nožem řezali srdce, jehož kus chtěli jako suvenýr.

Vlastně, vlastně to dělal každý. Jen většinou to byly malé škrábance, nikoliv rány stojící za řeč. Ale i ty byly a zůstaly po nich prázdné propasti, které už spravit nejdou. Možná je trochu poslepovat krátkodobým oživením nebo částečně vyplnit hudbou, která zpevní zbytky, aby se už tak poničené srdce nerozpadlo ještě více.

Některé stěny jsou ale tenké a tak se nejde ubránit tak jednoduše, jako dát k cestě ceduli zákazu vstupu, protože vždycky přijde někdo, kdo bude mít (ne)falešnou kartičku VIP.

Jak to vyřešit? Úsměv, hlavu vztyčenou a hrdost. Třeba to případné zájemce o suvenýr odradí. Ale nic není navždy, navždy není nic.

(Ne)city v bouřce

17. dubna 2018 v 14:24 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
It was only just a dream...
What?!

Sedím na lavičce. Sluchátka v uších, muzika hraje tak nahlas, jak nejvíc to jde. Černý, už dlouho nošený džíny, šedočerná mikina, kapuca - jak jinak - zarytá hluboko do čela. Tmavě hnědé prameny vlasů se komíhají ve větru, občas je možné zahlédnout i pár červených proužků.
,,Kolik je?" ptám se sama sebe v duchu, ačkoliv vím, že se neptám na čas. Proč bych jinak zírala na hodiny, ne?

Nervózně poklepávám falešnými converskami o chodník a myšlenky se točí v hlavě, jedna střídá druhou, až vše ztichne - asi jako gramofonová deska, když dohraje.
Šedí lidé bezcílně bloumají okolo mě. Když už si všimnou té dívčiny, jež se snaží jít proti davu, dělají, že ji nevidí. Co si to vůbec dovoluje, tohle zkoušet? Avšak, proč to řešit, brzy stejně zešedne, ne?
K čemu to vlastně dělá? Stejně je součástí společnosti. Dneska ji potkáte, zítra zapomenete. Dnes možná černá ovce, ale vlk si nevybírá. Je mu jedno, jestli je ta ovce slavná nebo chudá, mladá nebo stará, jestli je nebo není matka, či zda je černá nebo bílá. Prostě ji sežere!
Až se nakonec zvedne, těžko - ale zvedne se. Pomalu dojde až k mostu. Všechny ty zámky na něm!
V+B, T+H nebo Š+P. Prostě dva lidé. Dva normální (ve svých možnostech) lidi, kteří se mají natolik rádi, že zahodí klíčky od zámku lásky, aby byl navždy neodemčen.
Jenže i těžší zámek jde vyháčkovat.

Stačilo, aby se vyhoupla na zábradlí.
,,Copak, došlo ti už, že tě nikdo nechce?" zase se jen tak objeví a začne se svými řečmi. Stojí hned vedle mě. Přišel kvůli mě. Stačilo, aby natáhl svou ruku k mé, abych ucukla.
,,Už se mě nedotkneš!"
,,Vždyť já nic nedělám. Jenom se ti snažím pomoct. Udělej to. Uleví se jak tobě, tak i jim!"
To byla poslední kapka. Rozběhla se, seč ji síly stačily. Mikina už dávno nezvládala liják, který znenadání přišel. Možná je pravda, že nálada se někdy rovná počasí.

Přes cáry vody ji přesto viděla. Mosazná brána, na níž byla na ceduli doba otevření.
Ji ale nezastaví papír. Ji zastaví až kamenný náhrobek, osamocený, přesně ve skrytém koutu hřbitova.
 


Děsivé okouzlení

16. dubna 2018 v 22:42 | Nakira |  Pomačkané haiku
Na modrém nebi,
okouzlující přesto,
rány a jizvy.

Naposled.

15. dubna 2018 v 18:55 | Nakira |  (Ne)povídky
Když jsem vešel do místnosti, seděla v rohu. Byla zabalená v mikině, kterou už měla tak dlouho, ale velikostí jako by jí rozhodně nemohla patřit. Dávno jí už byla velká. Poté, co se trochu pohnula, rukáv se shrnul a odhalil kostnaté zápěstí.

Jakmile jsem se přiblížil, schoulila se ještě víc, jako bych jí snad chtěl ublížit.

,,Co se stalo?"
,,Nemám teď zrovna náladu na otázky začínající na kdo, co, kde, proč a jak."
,,Ale jak to, že nejsi -"
,,To je jak." odpověděla a hýbla sebou způsobem, že se chystá odejít. To jsem ale nemohl dopustit.
,,To je stejně jedno... Klid, jsem tu..." šeptal jsem a postupně popocházel až k tomu klubíčku, k té holce, která se normálně vyžívala v diskutování a milovala hudbu.

A tak jsme seděli notnou chvíli. Já špatně opřený o zeď, ona zkroucená v mé náruči. Slzy jí pomalu zasychaly na tvářích a víčka jí nechtěně klesala.
Povstal jsem a ona se chytla mé nabízené ruky a vstala také. Lehla si do postele a přikryla se dekou. Usnula téměř okamžitě, a já, já seděl vedle ní. Jen jsem ji pozoroval, jak spala, chvílemi až neklidně, jako by jí v mysli tancovala jakási noční můra.

A to bylo naposledy, co jsem ji viděl. Tedy, co jsem ji viděl živou.
Poprvé od té chvíle, kdy odmítala odpovídat na některé otázky, jsem ji spatřil až v otevřené rakvi o týden později.
Člověk by ani neřekl, že už není mezi námi. Jen spící tvrdým spánkem, tentokrát ale klidným.

Pomačkaná realita

13. dubna 2018 v 12:34 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Je ráno a já přesto ještě ležím. Mám hlad, jsem unavená a potřebuju obejmout.
Proč tu nejsi?

Cítila jsem, jak se mi srdce rozpadá na kusy a já ho nedokážu držet pohromadě.
Proč neřekneš "Neboj, jsem tu s tebou...."?

V hlavě mi splašeně poletují smutné vzpomínky a ošklivá slova, co někdy někdo řekl.
Proč jen tiše nevyslechneš nesrozumitelné tiché výlevy mého zoufalství a nezůstaneš, přestože řeknu "vypadni"?

Možná to je proto, že já už nejsem ta malá holka. Že podle nich už nejspíš nepotřebuju oporu, stará jsem na to dostatečně, ne? Že jsem tu i přes všechny sliby o tom, jak tu se mnou budou, zůstala sama. Že jsem se vyhla ráně a couvla pod jedoucí vlak...

Srdce vs. rozum

11. dubna 2018 v 23:42 | Nakira |  Pomačkané haiku
Rozum říká: stůj!
slašené srdce blouzní,
přednost nyní má...?

Jen vzpomínky

11. dubna 2018 v 15:27 | Nakira |  Dopisy Nikomu
Zdravím Tě.

Je to už dlouho, co jsme se viděli naposledy. Nejdříve to bylo dost obtížné, ale zvykla jsem si na samotu a to, že Tě budu vídat méně. Viděl jsi mou radost, když jsi po nějaké době přijel? Viděl jsi smutek v mých očích, když jsi naopak odjížděl? Není to až tak dávno, kdy jsi mi tolik nechyběl, ale fotky, které jsem před pár dny našla, mi oživili slzy srdce. Fota, na kterých jsem byla jako malá s dlouhými rozčepýřenými vlasy, na kterých jsi byl vyfocen Ty na první rodinné dovolené u moře a my, když jsem se o Tebe s láskou opírala.

Nad těmi fotkami jsem proplakala velkou část večera - ale ani to mi Tě nevrátilo zpátky. A nyní, když tu klepám do klávesnice dopis pro Tebe, vzpomínám, jak jsi mě učil první kroky na počítači. Jak jsem si kreslila v malování a ty jsi to vybarvoval. Nebo jednou, když jsem cosi nakreslila, ty jsi to začmáral a už se ti to nepodařilo vrátit.
Ano, byla jsem na tebe často naštvaná, ale ještě častěji jsem Tě měla ráda. Ráda vzpomínám na ty časy, kdy jsi přišel ze školy a já Ti skočila kolem krku, načež jsi mě objal.

Hodně si vzpomínám i na ten den, jak jsem šla na nějaký přespolní běh. Řekl jsi mi tehdy...
A pamatuj, že není důležité zúčastnit se, ale vyhrát!
Ano, bylo to egoistické, ale tehdy mě to tak nakoplo, že jsem doopravdy vyhrála.

Avšak teď... Koukám na fotografii, na které je většina rodiny rodinných příslušníků. Vidím Tě tam jako malého kluka, jehož čeká budoucnost. Ale Ty, Ty jsi skončil u jakési cizí rodiny... Tedy, pro Tebe ne cizí. Ty je máš rád.

Jediné, co mi po Tobě zbylo, je pár obrázků, šátek a dvě knížky.
Chybíš mi.

Potřeba je...

10. dubna 2018 v 22:52 | Nakira |  Pomačkané haiku
Chlad všude kolem,
potřebuji svůj příběh,
nebýt granátem.

Navždy.

9. dubna 2018 v 22:32 | Nakira |  Pomačkané haiku
Jeden zápisek,
v jedné věčné vzpomínce,
navždy tu bude.

Kam dál