Večerní setkání

16. září 2018 v 0:45 | Nakira |  Rýmy z papíru
Přes den kudla u srdce,
do objetí ke smrtce,
večer sedíc vedle něj,
rázem se mi mění děj.

Pohled upřen ke hvězdám,
když tu kometa prolétne,
jak bílý závoj nevěstám,
pak zas navždy ulétne.

Hlava na jeho ramenu,
bez dotyků jiných,
každý večer vzpomenu,
a důvod k snění mít.
 

Blízký výstup

14. září 2018 v 21:50 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Už skoro půl hodiny sedím na modré sedačce, opřená o chladné okno. Připomínám svým očím, že nesmí usnout, svým plicím, aby se ještě nevzdaly a svému srdci, aby se ještě snažilo. Pak už nebude muset. Už delší dobu si nesu na zádech rakev, perfektní a nádhernou, ale těžkou. Chci ji položit.

Často se sama sebe ptám, kolik mi ještě v to všechno zbývá víry. Začínám pochybovat, že ještě nějaká zbyla. Teď už se jen občas ujišťuju, jestli je bolest ještě opravdová. Protože pokud je ona, je i život ještě živ.

Pár pohyby rukou utřela kousek zamlženého okna, hledíc na aktuální okolí. Bude muset vystoupit. A to brzy.

Rakev na zádech

29. srpna 2018 v 13:35 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Píšu, jakmile se ocitám sama. Jakmile všichni zmizí a zůstane jen hudba. Jen cizí hlasy, které jsou blízké, i když nikdy nemluvily přímo ke mně. Jejich příběhy tak ale mluví, a to často. Člověk se pak propadá do propastí, a zamotává se do hudby, bez které už není život životem, který se nenechá zabít. Který se nezabije. Který se nechce zabít.

Tohle je život, tohle jsem já - nesu na zádech svojí rakev a ona je čím dál těžší. Chuť konečně ji položit na zem a ulehnout do ní je silnější, než bych někdy chtěla. Chtěla bych někde daleko odsud najít konečně místo, jež bych mohla označit za svůj domov. Za domov, kde budu šťastná, kde mě nebudou pronásledovat každonoční noční můry, kde mě nebude neustále pronásledovat minulost. Hledám místo, kde budu žít život svůj, ne život podle lidí, kteří se mi ho snaží nalinkovat podle jejich představ. Možná paličatost, možná sebestřednost - ale někdy člověk musí být více sobecký, než ohleduplný.

Čím déle trvá předepsaná budoucnost a přítomnost, tím více se spotřebovává moje víra. Moje víra v to, že jednou se konečně najde řešení nebo vylepšení. Cokoliv, co změní... co změní tohle všechno. Lidé se snaží být šťastní, snaží se najít své štěstí, ale přitom neví, jak takové jejich štěstí vůbec vypadá. A k čemu vlastně je? Štěstí je pro kořeny, říkávala. Chtěla bych ji poznat, chtěla bych s ní žít, chtěla bych s ní zemřít. Chtěla bych umřít. Když se ale člověk upíše k nějakému slibu, těžko se od něj odstupuje. Porušují se pravidla, ne sliby.

Nedokážu se soustředit, nedokážu myslet, nedokážu věřit ostatním povzbuzení, když si sama nejsem jistá, jestli vůbec žiju.
Aktuálně jsem schopná si jen povídat o nedůležitých věcech, poslouchat hudbu a dál snít o něčem, čeho se nejspíš nedočkám, ale přesto v to doufám.

'Cause I'm only a crack in this castle of glass
Hardly anything there for you to see.
 


Řetězem pro vlastní záchranu

12. srpna 2018 v 13:33 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Sedím před notebooku a ujišťuju se, že ještě dýchám. Když se vidím v odrazu obrazovky, spatřím jenom prázdnou schránku s očima bez jakéhokoliv náznaku citů, pocitů. Řinou se z nich slzy bez důvodu, bez většího smyslu, jako když se vyschlá řeka opět setká s vodou a krajinu začne rušit vodopád. Nemůžu skoro psát, nemůžu psát o tom, co cítím, jinak bych se celá roztekla v slzy.

Zajímalo by mě, proč si lidi, které mám ráda, myslí, že nemám. Naopak u lidí, které ve svém životě nechci, se jich zbavit nemůžu... Jedno objetí, to je to jediné, co bych teď chtěla. Možná od pár konkrétních lidí, možná ani na tom nezáleží, jen potřebuju navázat provázek, než se lano přetrhne... A že to nebude dlouho trvat.

Cítím se jako kdybych už byla rozhodnutá, a letěla z vysokých pater domů dolů, a kus nad zemí se chtěla zastavit... Zmítají se ve mně pocity, když jdu v noci po tmě po domu, když mám neustále pocit přítomnosti někoho dalšího, nezvaného, neznámého. Strach, že na mě někde ve tmě číhá jen utrpení, stačí krok vedle, a budu na přímé cestě do hrobu.

Sama se imaginárním řetězem připoutávám, abych neodešla, abych zůstala, ale co zmůže jeden řetěz proti spoustě důvodů k útěku, a ještě věcí spoustě důvodů, proč se nevrátit? Jsem unavená, ale spánek nenapraví. Mám hlad, ale jídlo nepomůže. Žiju bolestí, ale prášky nezachrání.

Jen dodám, že než se Alenka dostala do Říše divů, spadla...

People hearing without listening,
people writing songs that voices never share.
And no one dared,
disturb the sound of silence.

Nic víc jsem nechtěla.

3. srpna 2018 v 19:05 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Článek je přiřazen k tématu týdne "Komu dát místo v srdci?".

Stojím před zrcadlem, sleduju ruce, jak se chvějí mnohem víc než normálně. Zhluboka dýchám, počítám, co mám.
Mám tři možnosti. Někteří by je možná odhadli.
Jen jsem potřebovala, abych nebyla vždycky ta druhá.
Chtěla jsem vidět jeden pohled do očí, pochopení, a aby mi ten někdo věřil; nenechal mě vidět cestu z domu, ze zahrady, jen tak "ven"; a taky aby viděl, že nejsem v pohodě.
To všechno bych moc chtěla.
Ale nikdo z okolí tu nevidí, jak strašně moc potřebuju pomocnou ruku. Ne bavit se, když pevně stojím na zemi, ale chytit za ruku, když mi klouže na hraně útesu.
Chtěla jsem toho tolik?

Look into my eyes,
it's where my demons hide...

Uvědomění si prohry

3. srpna 2018 v 0:50 | Nakira
Tak moc děsivý pocit, jít temnou chodbou.
Neustále pocit mít někoho těsně za zády.
Nutkání všude posvítit si aspoň trochu.
Dokud necítíš démony ve zbylé tmě.
Pak při vědění, že všichni blízcí spí:
Uvědomění moci, co život může,
uvědomění možnosti, co s ním.
Pocit, že nic nemůže zastavit:
utahující se lanovou smyčku,
hrst tabletek různých barev,
lesklé ostří přes temné žíly,
skok "s padákem" bez něj.
Chci jen vyjádřit bezmoc:
že nejen plíce ochabnou;
že já se stanu potravou;
že oči se už neotevřou;
že oni tu zůstanou dál;
touhy, přání, vše také.
Žádné splněné cíle.
Žádné vítězství.
Jen proher pár.
A nakonec i
prohraná
válka.

Útěk před svými démony

2. srpna 2018 v 9:18 | Nakira |  Rýmy z papíru
Když utichne i poslední slza,
nebe se pod mraky rozzáří,
najde se holka drzá,
co stále čeká na září.

Která zůstane pod nebem,
uteče ode všech a všemu,
již nezachrání se webem,
neuteče však jednomu vjemu.

Sny neodejdou ani nadále,
jen duše možná zmizí,
však ona žila nestále,
a možná ji to mrzí.

Lidský démon

28. července 2018 v 18:55 | Nakira |  Dopisy Nikomu
Zdravím.

Mám jen jednu otázku: co po mě pořád chceš? Za rok jsi mě viděl přesně čtyřikrát, přijde ti to normální? Mně tedy ne, ale nevadí mi to, protože tě už dávno nenávidím. Teoreticky ale můžu říct, že jsme na stejné vlně. Stačí jen troška podoby, a hned to tak bude. Protože vlna přeci není rovná jako pravítko, že? A vůbec, kde končí, začíná... To samé si občas říkám i o tom, jak to bylo (nejen) mezi námi. Kdy se to tak zvrtlo? Začalo to skoro deset let zpátky. Deset let! Odkud je ta chyba? Možná z vypitých láhví, možná z ran PETkami?

Každopádně od tebe to začalo, ty jsi důvod mých nejčernějších nočních můr, ty jsi důvod pravidelných probdělých nocí ve strachu usnout. Strach spatřit tě, reálně či ve snech, to už je jedno.
Mám z tebe hrůzu, chápeš to?

Rádoby ponocování, v realitě spánek počítaný po minutách, jako bubliny vzduchu, když se tělo potápí ke dnu. Tak silný pocit a touha nevyplavat ven...

Komu? Tomu, kdo dává podobu neviditelným démonům.
Kam? Mezi rozházené myšlenky do míst, které by měly být domovem.

Díky za všechno tati,
myslel jsem, že jsi tu taky...

Utopená na vlně

17. července 2018 v 14:09 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Článek je přiřazen k tématu týdne "Můžu nebo musím?".


Přes všední dny si člověk nestíhá všímat všech věcí okolo. Nestíhá sledovat, jak včely dosedají na květy, jak vlaštovky létají kol domů, jak moc se člověk sám začlenil mezi dav šedých ovcí. Není to tak dávno, co se o nich ona dozvěděla poprvý, co si začala všímat, jak se černá po používání mění na šedou čím dál víc... Když se na to kouknu z pohledu opylovaného květu - celé životy jsou jako on. Poupě, rozkvetlá nádhera, uvadání, opadání. Nebo ne životy, ale touhy žít? Kdoví.

Nedávno jsem psala o realitě, co se dá zvěčnit ve vodě, a s tím i dál souhlasím, jen s tím rozdílem, že nejde jen o malé kapky, ale o vlny. (Nejen) problémy měnící ve vlny, co srazí vše, co jim přijde do cesty. Možná, že někdo prostě hůř plave, možná, že život není pro všechny? Volat o pomoc je dneska jako volat o ni pod vodou. Vyjde slabý zvuk, ale nikdo mu nerozumí, a ještě ubere sil, se vzduchem v nedohlednu.


Teď tu sedím na posteli, poslouchám to, co se vynořuje se vzpomínek a sleduji skoro bezmračné nebe. Občas se nejspíš vyskytne chyba, kdy počasí s náladou nesouhlasí - nejspíš jako teď. Sedím tady, a zároveň běžím. Běžím dál před vzpomínkami, pokouším se jim utéct, ale jsou čím dál rychlejší. Nebo já pomalejší?

Jen se chci zeptat na jednu otázku - můžu nebo musím žít? Podle všeho totiž jenom musím. Já říkám, že sebevrazi nechtějí skončit život, ale bolest. A bolest to nebude rozhodně jen fyzická. Proč to okolí pořád nevidí? Proč vidí jen možnosti, ale nikdy to, co změnit nejde?


I woke up on the wrong side of the floor,
made, made my way through the front door,
broke my engagement with myself...

Neschopnost žít a umírat

11. července 2018 v 19:22 | Nakira |  Dopisy Nikomu
Článek je přiřazen k tématu týdne "Když se nedaří".


Um... Možná ahoj?

Někdy je to se mnou těžký, já vím. Ale mám to těžký i sama se sebou, ale to už nikdo nevidí. Řeší se pláč, útěky z domova, sebevraždy slavných osobností. Téměř všechno ostatní jsou jen pokusy o výkřiky jako ve snech - ve kterých z tebe nevyjde ani hláska, viď? Vím, že to tak máš taky. Znáš mě až moc, ale já tebe taky, tak jsme si kvit.

Už celkem dlouhou dobu kašlu na všechny rádoby motivační citáty, který maj přimět lidi něco dělat. Přinášejí jen zklamání, které nevyhnutelně přijde po ne tak dlouhé době, které nevyjádří obyčejné "depkařské" obrázky, vytvořené dívčinou, co je, dejme tomu, pouhý jeden večer smutná.

Promiň, omlouvám se ti, třesou se mi ruce. Strachem nebo zimou? Zima není nikomu okolo, ale mně ano. Co je se mnou špatně? Na levé ruce se mi posunuje náramek, který ještě nedávno spíše škrtil. Teď už škrtí leda tak každý nádech, jako bys mi plíce zasypával popelem, který se nevymete lehce jako z kamen.

Nerada to říkám, ale asi od tebe potřebuju pomoct. Třeba včera, od včera odpoledne je to nejhorší. Seděla jsem mezi několika kopičkami (důležitých) papírů, měla jsem chuť je všechny roztrhat, a občas očima zabloudila k oknu, kde počasí předvádělo před-apokalyptickou scénu. Nálada často odpovídá počasí. Nebo naopak? Na tom snad nesejde.

Chci říct, včera, když jsem nabírala na lžíci jídlo, sledovala dění za oknem a koutkem oka i sebe samou ve vedlejším zrcadle, cítila jsem se jinak, než normálně. Jako v cizím domově, jako v cizím světě. Jako teď, když sedím v teplé vaně, ve které je tak málo vody, že v ní nedokážu utopit skoro žádné myšlenky.

Když bylo ticho až moc dlouho, pustila jsem si písničky a poslouchala je i se vzdáleným zvukem jiné sprchy spoustu pater nade mnou. Kde jsi teď ty, kam utíkáš před světem?

Nebudu psát další řádky, už teď je toho dost. Dodám snad jen, že stačí přidat trochu horké vody a minuty navíc, a oči se snadno zamlží spolu se zrcadlem.


Snad naposledy.
Kam? Do oné duše.
Komu? Osobě, jež vraždí i zachraňuje.

Kam dál