Neschopnost žít a umírat

Středa v 19:22 | Nakira |  Dopisy Nikomu
Článek je přiřazen k tématu týdne "Když se nedaří".


Um... Možná ahoj?

Někdy je to se mnou těžký, já vím. Ale mám to těžký i sama se sebou, ale to už nikdo nevidí. Řeší se pláč, útěky z domova, sebevraždy slavných osobností. Téměř všechno ostatní jsou jen pokusy o výkřiky jako ve snech - ve kterých z tebe nevyjde ani hláska, viď? Vím, že to tak máš taky. Znáš mě až moc, ale já tebe taky, tak jsme si kvit.

Už celkem dlouhou dobu kašlu na všechny rádoby motivační citáty, který maj přimět lidi něco dělat. Přinášejí jen zklamání, které nevyhnutelně přijde po ne tak dlouhé době, které nevyjádří obyčejné "depkařské" obrázky, vytvořené dívčinou, co je, dejme tomu, pouhý jeden večer smutná.

Promiň, omlouvám se ti, třesou se mi ruce. Strachem nebo zimou? Zima není nikomu okolo, ale mně ano. Co je se mnou špatně? Na levé ruce se mi posunuje náramek, který ještě nedávno spíše škrtil. Teď už škrtí leda tak každý nádech, jako bys mi plíce zasypával popelem, který se nevymete lehce jako z kamen.

Nerada to říkám, ale asi od tebe potřebuju pomoct. Třeba včera, od včera odpoledne je to nejhorší. Seděla jsem mezi několika kopičkami (důležitých) papírů, měla jsem chuť je všechny roztrhat, a občas očima zabloudila k oknu, kde počasí předvádělo před-apokalyptickou scénu. Nálada často odpovídá počasí. Nebo naopak? Na tom snad nesejde.

Chci říct, včera, když jsem nabírala na lžíci jídlo, sledovala dění za oknem a koutkem oka i sebe samou ve vedlejším zrcadle, cítila jsem se jinak, než normálně. Jako v cizím domově, jako v cizím světě. Jako teď, když sedím v teplé vaně, ve které je tak málo vody, že v ní nedokážu utopit skoro žádné myšlenky.

Když bylo ticho až moc dlouho, pustila jsem si písničky a poslouchala je i se vzdáleným zvukem jiné sprchy spoustu pater nade mnou. Kde jsi teď ty, kam utíkáš před světem?

Nebudu psát další řádky, už teď je toho dost. Dodám snad jen, že stačí přidat trochu horké vody a minuty navíc, a oči se snadno zamlží spolu se zrcadlem.


Snad naposledy.
Kam? Do oné duše.
Komu? Osobě, jež vraždí i zachraňuje.
 

Pohádka dobré noci

7. července 2018 v 22:17 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Džínové kraťasy, mikina s kapucou. Zima po celém těle, strach ze života i smrti. Doba po dnech, kdy si člověk říká "teď je to nejhorší" - není. Bude horší.

Tak nějak zjišťuju, že moc pomůže pár dní někde pryč od dennodenního života, třeba se starými přáteli. Ale schválně píšu pár dní. Když ty dny vyprší, všechno se zase rychle vrátí zpět i s úroky.

Nevím, možná jen píšu dopis, že už nemůžu a nedokážu nic, a potřebuju jen obejmout a chytit za ruku, když sedím na střeše patrového domu, nebezpečně blízko kraje?

Slabé chvilky?

3. července 2018 v 21:49 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Článek je přiřazen k tématu týdne "Životní cíl".


Někdy přijdou dny, kdy člověk nedokáže vyjádřit přirovnání k tomu, jak žije. Nebo spíš přežívá. Ty chvíle, když na sebe necháte proudit teplou, až horkou vodu, a zoufale čekáte, jestli se něco změní. Nezmění. Vše zůstane neměnné.

Přijde se maximálně na to, že realita je až moc podobná oné vodě. Nejdřív padají jenom kapky, ale nakonec se všechno slije do jedné velké masy, která skolí většinu.

A můžete ve sprše sedět, jak dlouho chcete, mířit hlaveň sprchy na obličej a doufat, že slzy povolí to. To všechno. Ale vážně se ještě (marně) doufá v pláč? Když ho nechcete, tak přijde - a naopak.

Všechno je to jako matematická rovnice, kde vyměňujete jednu proměnnou. Ale já nejsem studentka matiky, abych se dokázala dopátrat výsledku. Já jsem obyčejná holka v mikině, s čajem v ruce, a Pinterestem nebo knihou. To všechno, jen ne to, co se žádá.
 


Oběť vrahem

29. června 2018 v 17:56 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Když je myslet vyčerpávající,
když se nedokáže 'vypnout',
při chvíli, kdy světlo vraždí,
ale tma nekřísí.

V kalužích vod

28. června 2018 v 23:02 | Nakira |  Rýmy z papíru
Svislé provazce vody,
stačilo by kousek popojít,
barevné šmouhy zbyly,
je čas odejít.

Život v čísi hrsti

21. června 2018 v 21:06 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Článek je přiřazen k tématu týdne "Ve vlastní pasti".


Občas si člověk přijde jako pacient po vážné nehodě... Jen trochu naopak. V normálním životě doktoři říkají "ztrácíme ho", kdežto tady spíše zraněný volá "ztrácím vás". Jak se pomalu (ale jistě) všichni vzdalují, aniž by o tom věděli.

Je to jako vlak, autobus - cokoliv, a člověk ho nestíhá. Jen tichá zastávka a nikdo okolo, jen autobus, který je dál a dál... Až zmizí z dohledu. A my se jen potulujeme po prašné cestě.

A tak je to i s námi, lidé odchází, a člověk ani neví, kam až vlakem dojedou. Domů? Na druhou stranu republiky? Na opačnou stranu zeměkoule?

Snaha zapomenout

18. června 2018 v 22:49 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Zapomenout na dávno nemilované,
zapomenout na nyní milované,
zapomenout na minulost, budoucnost,
odvrátit se od přítomnosti.

Zapomenout na západy a východy slunce,
zapomenout na výhry a pády,
zapomenout na chvilkové radosti,
zbavit se všeho.

Konečná zastávka

15. června 2018 v 21:41 | Nakira |  Pomačkané haiku
Tma a zoufalství,
v hloubi zrezivělého
mrtvého srdce.

Poslední pocit

8. června 2018 v 23:44 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Chodíme jako mrtvoly bez duše, cítíme, jak se to blíží. Jak se začíná svírat hrdlo a nejde se nadechnout. Jako kdyby vzduch už neměl kudy procházet. Jako kdyby plíce zaplavovalo čím dál více vody.

Plaveme, tedy, snažíme se plavat, přičemž celou dobu klesáme stále níž, dokud nás neviditelné závaží nedostane až na prašné dno, bez jakéhokoli štěstí v neštěstí, jen slaná voda, bez korálových útesů a splněných snů.

A takhle žije skoro každej, nejvíc ti, kteří tak rozhodně nevypadají. A je jedno, jestli bezesné noci tráví hudbou, filmy - nebo čímkoliv jiným, ať už více či méně pravděpodobným.

Jsme holt mrzáci. Byli jsme, jsme, a ještě dlouho budeme. Každý se svými vadami, se svými hříchy, se svými démony.

A démonů se rozhodně nezbavíte na počkání.

Klamu, klame, klameš!

4. června 2018 v 6:50 | Nakira |  Pomačkané haiku
Vidět zklamání,
nekonečná chuť jít dál,
a co výsledek?

Kam dál