Život v čísi hrsti

Včera v 21:06 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Článek je přiřazen k tématu týdne "Ve vlastní pasti".


Občas si člověk přijde jako pacient po vážné nehodě... Jen trochu naopak. V normálním životě doktoři říkají "ztrácíme ho", kdežto tady spíše zraněný volá "ztrácím vás". Jak se pomalu (ale jistě) všichni vzdalují, aniž by o tom věděli.

Je to jako vlak, autobus - cokoliv, a člověk ho nestíhá. Jen tichá zastávka a nikdo okolo, jen autobus, který je dál a dál... Až zmizí z dohledu. A my se jen potulujeme po prašné cestě.

A tak je to i s námi, lidé odchází, a člověk ani neví, kam až vlakem dojedou. Domů? Na druhou stranu republiky? Na opačnou stranu zeměkoule?
 

Snaha zapomenout

Pondělí v 22:49 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Zapomenout na dávno nemilované,
zapomenout na nyní milované,
zapomenout na minulost, budoucnost,
odvrátit se od přítomnosti.

Zapomenout na západy a východy slunce,
zapomenout na výhry a pády,
zapomenout na chvilkové radosti,
zbavit se všeho.

Konečná zastávka

15. června 2018 v 21:41 | Nakira |  Pomačkané haiku
Tma a zoufalství,
v hloubi zrezivělého
mrtvého srdce.
 


Poslední pocit

8. června 2018 v 23:44 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Chodíme jako mrtvoly bez duše, cítíme, jak se to blíží. Jak se začíná svírat hrdlo a nejde se nadechnout. Jako kdyby vzduch už neměl kudy procházet. Jako kdyby plíce zaplavovalo čím dál více vody.

Plaveme, tedy, snažíme se plavat, přičemž celou dobu klesáme stále níž, dokud nás neviditelné závaží nedostane až na prašné dno, bez jakéhokoli štěstí v neštěstí, jen slaná voda, bez korálových útesů a splněných snů.

A takhle žije skoro každej, nejvíc ti, kteří tak rozhodně nevypadají. A je jedno, jestli bezesné noci tráví hudbou, filmy - nebo čímkoliv jiným, ať už více či méně pravděpodobným.

Jsme holt mrzáci. Byli jsme, jsme, a ještě dlouho budeme. Každý se svými vadami, se svými hříchy, se svými démony.

A démonů se rozhodně nezbavíte na počkání.

Klamu, klame, klameš!

4. června 2018 v 6:50 | Nakira |  Pomačkané haiku
Vidět zklamání,
nekonečná chuť jít dál,
a co výsledek?

Poslední

1. června 2018 v 14:13 | Nakira |  Dopisy Nikomu
Je těžké začít psát něco tak osobního, nezaměnitelného, přitom důležitého a zbytečného.
Shrnout pár slov do pár vět, vypsat celou svou duši?

Chci vám říct, (skoro) nic vám nevyčítám, neshazujte na sebe vinu za cizí pády. To totiž většinou lidé dělají. Tedy, ti správní přátelé. A právě oni by neměli litovat (ne)uskutečněných činů, vše je tak, jak má být, jak se to mělo stát.

Krev mohla téct po zápěstí, pilulky mohly plést samotný rozum, chvíle letu zastavit srdce. Mohl přijet vlak, mohl odjet. Přesto jsem tu zůstala a tiše naslouchala krokům zla. Těm, při kterých se vybaví nejčernější vzpomínky a nejzlejší oči (ne)vraha.

Chci říct, možná jsem měla spíš já měnit své rozhodnutí. Ale kdoví, teď je teď.

Někdo polospící v zmačkané košili za volantem, někdo s růžovými sny už dávno v posteli, někdo jednoduše navždy-spící.


Omlouvám se, ztratila jsem pojistku, ale nechci ublížit.

Studené a zlomené

26. května 2018 v 22:07 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
And love is not a vict'ry march,
It's a cold and it's a broken Hallelujah..

Všechno, co jsem slyšela, byly první tóny. Okolo se svět téměř nehýbal, jako kdyby se mělo stát něco většího. Lampy už nesvítily, semafory hlásily červenou.

Lidé ve svých plechových krabičkách. Támhle nějaký muž, trochu nervózní, nejspíš nestíhá do práce, kde setrvává i přes každodenní nepokoje, jen čistě kvůli práci.
Další hned vedle, v lesklém modrém autě. Šedá mikina, pohodový, ale přesto otrávený výraz, s cigaretu v ruce.
V pojízdné plechovce v barvě krve sedí unavená žena, za ní i dvě děti. V ruce drží mobil, a po chvíli ho i zvedá k uchu.

Každý máme svý chyby, každý jsme špatný, každý jsme dobrý. Jen musíme najít někoho, kdo nás uvidí ve správné barvě...

Špatné počasí?

26. května 2018 v 20:35 | Nakira |  Pomačkané haiku
Bouřka nejen v nás,
provazce vody v duši,
dál hromobití.

Vybraná cesta

19. května 2018 v 23:59 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Ležela v posteli, v mikině, v čase, kdy by už měla spát. Oči měla ospalé a červené od pláče. Zbývalo deset minut.
Do čeho?

Jak řekl, spousta lidí má tlačítko na autodestrukci. Jasně červené, jako krev na zápěstí, kovově lesklé, jako ostří v zápěstí.
Minuty ubíhaly a čas se krátil.

Odendala ruku od díry v přehrady v hlavě, přičemž potom mohla následovat jedině záplava. Vody, krve, slz?
Vybrala si cestu.

Setřela slzy pod očima a vydala se po zarostlé neexistující pěšině smrti.
Vybrala si svou (sebe)destruktivní cestu.

Krvavé barvy

15. května 2018 v 15:39 | Nakira |  Pocity zbytku srdce
Konečně tak ostré, že mohlo zabíjet téměř bez bolesti. Křišťálově bílé - jen trochu se barvou lišilo od zápěstí, které zdobily tři maličké škrábance, vzniklé náhodou a zábavou.

Pár kapek krve na maličkém kousku střepu, který by mohl v klidu zabíjet. A nemůže snad?

Až by se snad člověku zastesklo po dosavadním životě, když se nevinně porcelánová mění na krvavě rudou.

Kam dál